Zimní polétání....
Definitivně skončila letní sezona a my jsme se od praxe přesunuli k teorii. Jožka střihá video, Bára třídí fotky, Tomáš předělává webové stránky a já píšu nové texty na web.
Od rána sedím u počítače a odpovídám na FAQ (často pokládané otázky)...Jak získat pilotní průkaz? Mohu vozit manželku na tandemu? Co je na motorovém létání nejtěžší? Je létání s motorem jen pro chlapy-sportovce?.... tahle otázka mě zaujala a tak si ji vybírám jako první.. „Létání samo o sobě není extrémně fyzicky náročné. Našimi kurzy už úspěšně prošlo i několik žen. Nejtěžší je získat všechny potřebné návyky a osvojit si správnou techniku startu. Pokud jste úspěšně prošli celým kurzem ať už za týden, nebo za měsíc, létání se pro vás stane zábavou – stejně jako ježdění na kole. I když je krosna poměrně těžká, v momentě kdy se vrchlík dostane do letové polohy převezme většinu její váhy a pilota v rozběhu navíc podporuje tah vrtule . Motorové létání tedy není o síle, ale spíš o technice provedení...........“
Píšu a sem tam se podívám z okna. Je tam nádherně. Sluníčko, modré nebe a bezvětří. Odsud z pokoje se ani nezdá, že by tam byla zima.
Dokončím odpověď a v tom zvoní telefon : „Koukáš z okna?“ „Koukám...“ „Ve tři jsem u tebe.“ „Ok.“ Položím telefon, vypnu počítač a jdu se oblíkat. Navlečení všech šesti vrstev mě stálo půl hodiny času a nemalé úsilí. Za chvíli už zvoní Jožka. Skáču do auta a jedeme na nedalekou louku.
Jsem navlečená jak eskymák - sotva se valím abych si poskládala krosnu. Než se vzpamatuju Jožka už má nastartováno.. Z posledních sil se v tlustých rukavicích zapnu do sedačky a začínám se těšit do vzduchu. Fouká tak metřík krásně proti, všechno vypadá krásně...Až do doby než vezmu za startér. Sakra..Zkouším to ještě jednou, ale je mi jasné, že je baterka vybitá. Při minulém letu jsem asi nevypnula elektrické rukavice před přistáním.
Shodím krosnu a snažím se ji nastartovat ručně. Nezvládnu to. Krosna klouže po sněhu a ze mně už teče pot. Mávám na Jožku. Ten v naprosté pohodě naletí ke svému autu a odemkne ho ze vzduchu dálkovým ovladačem. Prima... Vyškubnu rychle baterku ze školní krosny a znovu si zopáknu celý proces eskymáka snažícího se nacpat do motorové sedačky vel. „S“. Jožka auto zas zamkne a poletuje nade mnou. Napodruhé se zapínám do padáku. Tentokrát nastartovala bez problémů. Kontrolní pohled na rukáv mě ujistil, že je všechno jak má být – podle Murphyho zákonů se mi do té doby zcela stabilní vítr na poslední chvíli otočil o 180 stupňů a fouká mi zlehka dozad. Už nemám sílu na další chození s krosnou na zádech. Pomůžu si motorem a rozhodnu se pro start po větru. Nefouká ani metr, to by mohlo jít..... Konečně jsem ve vzduchu. Letíme nad Kladrubský klášter jak jsme se domluvili. Zimní krajina je nádherná. Dívám se na náš dům, na koně, na zasněžené lesy. Jožka fotí a pomalu zapadá slunce. Po necelých 40ti minutách letu mi začíná být zima tak se pomalu vracím k autu. Přistáváme téměř současně a se stejnými pocity. Je nám strašná zima, ale jsme šťastní, že jsme si tak úžasně polítali :o))
Večer padám do postele vyřízená jak po celodenní práci v dolech. Přemýšlím o své odpovědi na otázku, zda je motorové létání fyzicky náročné... V tom zvoní telefon – volá Karel: „Kamíku, dneska jsem byl polítat v Bubovicích – nebudeš mi věřit co se mi stalo. Půl hodiny se navlíkám do všech vrstev které mám, nabalenej jak eskymák se dovalím s krosnou na zádech k padáku – vezmu za startér......a ...... :o)))))“
Ráno sedám k počítači a dokončuji odpověď.....“ I když je létání s krosnou za určitých okolností poměrně fyzicky náročné – určitě to stojí za to !!! A pro ty, kteří nemají sil na rozdávání je tady motorová tříkolka :o)))“
